Termín poprvé použitý ✍Chomským (2007), který označuje dědění syntaktických rysů ↗komplementizérové hlavy C časovou hlavou T. Podle ✍Chomského (2007), ✍Chomského (2008) nepatří časový rys a ↗φ-rysy (osoba, rod, číslo; viz ↗operace shody) inherentně T, nýbrž jsou hlavě T předány hlavou C. Chomského návrh se zakládá na pozorování, že existuje těsný vztah mezi komplementizérem (C) a časovou hlavou (T). Např. v konstrukcích s ↗nadzvednutím a v ↗ECM-konstrukcích (viz ↗akuzativ s infinitivem), které nemají v zapuštěné větě hlavu C, nemá T časové rysy – proto je sloveso v infinitivu – ani φ-rysy, v důsledku čehož T nemůže udělit subjektu pád a subjekt ho musí získat v maticové větě (✍Chomsky, 2000; ✍Chomsky, 2001).

Teoretické zdůvodnění d.r. se zakládá na tom, že syntax nedokáže odlišit ohodnocené neinterpretovatelné rysy od ohodnocených interpretovatelných rysů. Proto musí být ohodnocené neinterpretovatelné rysy okamžitě spelovány (↗spell out), aby derivace mohla být úspěšná. Protože speloutem je vždy odeslán jen fázový komplement (viz ↗PIC), rysy nemohou zůstat v syntaxi na fázové hlavě C, ale musí se nacházet ve fázovém komplementu (T) (viz ✍Richards, 2007; ✍Richards, 2011). Tvrzení, že hlava T získává své rysy ve skutečnosti od C, má tu výhodu, že umožňuje zobecnit, že neinterpretovatelné rysy (tj. rysy, jež iniciují jednotlivé derivační kroky) jsou vždy umístěné na fázových hlavách, a tím pádem že syntaktické operace jsou vždy spouštěny fázovými hlavami (s výjimkou operace externího vnoření, která je nutná k postavení věty). Nevýhodou d.r. je, že tento proces může být za určitých okolností necyklický, protože se děje zeshora dolů (z C na T). ✍Chomsky (2013) rozšířil d.r. na všechny rysy hlavy C, tedy i na otázkový rys Q, a navrhuje analyzovat konstrukce s ↗that-trace efektem právě pomocí d.r.